Přímé a nepřímé emise: Jak vnímat uhlíkovou stopu ve zdravotnictví?O uhlíkové stopě a udržitelnosti obecně se v posledních letech mluví a píše čím dál častěji. Jde o velké téma pro různé sektory, jako je energetika, stavebnictví, doprava nebo potravinářství. Potenciál pro řešení uhlíkové stopy je ale i ve zdravotnickém sektoru, píše odborník na výpočet uhlíkové stopy Petr Koňata z organizace CI3. 

To čemu se lidově říká uhlíková stopa, je vlastně bilance emisí skleníkových plynů, a to nejen toho v atmosféře nejrozšířenějšího tedy oxidu uhličitého (CO2), ale i všech ostatních. Jde hlavně o metan (CH4), oxid dusný (N2O), dále pak méně časté plyny, jako flourované uhlovodíky (HFC), perfluorované uhlovodíky (PFC), fluorid sírový (SF6) nebo fluorid dusitý (NF3). Produkce všech těchto plynů se podle daného koeficientu přepočte na ekvivalent oxidu uhličitého a výsledkem je jedno jediné číslo, kterému se jednoduše říká uhlíková stopa. Důležité je vědět, že se při počítání uhlíkové stopy neposuzují jen takzvané přímé emise, ale i emise nepřímé. Co to v praxi znamená? Přímé emise označují ty skleníkové plyny, které vznikají fyzicky přímo ve vaší společnosti. Typickým příkladem je spalování uhlí v kotli, kterým se ohřívá otopná soustava nebo užitková voda. Z komínu se tak do atmosféry dostává oxid uhličitý a k tomu i trocha metanu a oxidu dusného.

Nepřímé emise jsou naopak ty, které nevznikají ve vašem podniku, ale přímo s jeho činností souvisí. Zde je typickým příkladem nákup materiálu, výrobků nebo potravin. Emise, které vznikají při jejich těžbě, výrobě nebo pěstování, se počítají jako vaše nepřímé emise, protože jako koncoví uživatelé jste tyto procesy motivovali.

Druhů přímých i nepřímých emisí je samozřejmě mnohem víc, ale na jejich vyčíslení by určitě jeden článek nestačil. Pojďme se tedy raději podívat na konkrétní příklady ze sektoru zdravotnictví.

Výraznými zdroji přímých emisí u zdravotnických zařízení jsou například kotelny. Tam se spalují především fosilní paliva (zemní plyn, uhlí, topné oleje) a při jejich spalování přirozeně vzniká velké množství oxidu uhličitého a dalších plynů. Výjimkou jsou budovy, které vlastní kotelnu nemají a teplo odebírají z dálkového teplovodu.

Dalším důležitým zdrojem přímých emisí je vozový park, tedy veškeré služební vozy, osobní, nákladní, sanitní vozidla, ale i soukromá vozidla zaměstnanců využívaná pro služební účely. Všechen benzín a všechna nafta spálená v těchto strojích je velkým zdrojem skleníkových plynů.

Nesmíme zapomenout ani na úniky chladiv z chladicích systémů a z klimatizací. Chladící média jsou často extrémně nebezpečné skleníkové plyny (viz výše zmíněné fluorované uhlovodíky) a jakékoliv jejich úniky se musí bedlivě sledovat.

V neposlední řadě je pro nemocnice typická produkce emisí ještě jednoho konkrétního plynu, a tím je oxid dusný, známý též jako rajský plyn, využívaný při celkové anestezii pacientů. Do ovzduší se tak dostane za rok cca šest set tun oxidu uhličitého, což se může zdát hodně, ale představuje to jen asi desetinu promile celkových emisí oxidu dusného v České republice.  

Významná je také oblast takzvaných nepřímých emisí, tedy těch, které nevznikají v zařízení, ale převážně u dodavatelů. Samostatně se potom posuzují emise skleníkových plynů vznikajících při výrobě a dodávce energií. V kontextu nemocnic a poliklinik jde především o dodávky elektřiny a případně tepla z dálkového teplovodu.

Elektřina je klíčová pro udržování základních provozních procesů jako osvětlení, ventilace, klimatizace, úprava vlhkosti vzduchu a v některých případech i vytápění a ohřev vody. Tím to ovšem zdaleka nekončí. Nemocnice a specializovaná pracoviště jsou vybaveny rentgeny, ultrazvuky, CT, laboratorními přístroji, inkubátory, nebo mrazáky. Vše ještě doplňují stolní počítače, servery, televizory, nebo kuchyňské spotřebiče, a když se to vše sečte, tak celková spotřeba elektřiny není rozhodně zanedbatelná.

Pokud nemocnice odebírá klasickou elektřinu ze sítě, tak se výrazně podílí na produkci skleníkových plynů, protože velká část elektřiny (a tepla) v Česku se stále vyrábí v uhelných elektrárnách. Světlou výjimkou jsou samozřejmě ta zdravotnická zařízení, která odebírají cíleně elektřinu z obnovitelných zdrojů.

Ostatní nepřímé emise souvisí s dodávkami všeho, co nemocnice a další zařízení nakupují. Výraznou položkou jsou v prvé řadě farmaceutika, jednorázové hygienické a ochranné pomůcky, dále potom nákupy výše zmíněných přístrojů a spotřebičů, nákupy jídla, pitné vody z řadu a samozřejmě subdodávky všeho možného charakteru. Dokonce i produkce odpadu se vyjadřuje množstvím emisí, především podle toho, kolik odpadu z nemocnice je recyklováno, kolik spáleno a kolik uloženo na skládce.

Zvláštní podkapitolou je pak dojíždění zaměstnanců do práce a dojíždění pacientů, případně jejich návštěv. To se může zdát na první pohled jako nepodstatné, ale mezi každodenním dojížděním autem, autobusem, nebo metrem je veliký rozdíl, a když se vezme v potaz počet zaměstnanců a pacientů, tak u některých zařízení mohou emise dosáhnout stovek i tisíců tun oxidu uhličitého.